„Co je to za lidi?“ aneb na Sněžku v kraťasech

“Co to bylo pro pána za lidi?”…ozvalo se z úst bodré paní, zabalené minimálně do tří svetrů, jedné péřové bundy, čepice a šály. Ano uznávám, potkat partu polonahých lidí v půlce trasy na Sněžku, musí být pro klasické zimní turisty trochu šok. Zvu vás na výlet s “divnýma lidma”, co se v plavkách, kraťasech a sportovních podprsenkách vydávají dobrovolně zdolat naši nejvyšší horu. V zimě, ve sněhu a ještě je to baví.

Wim Hof, otužování a láhev vína

I to může být začátek cesty. Vyjít na Sněžku jen v plavkách, mě napadlo na začátku zimy. Viděla jsem pár videí o Wim Hofově technice (kombinace dýchání a otužování) a začala se otužovat. Tak nějak po svým. Asi jsem to podle těch youtube videí trochu pokonila, protože odměnou mi byla pořádná chřipka. Svůj nápad jsem tak dala na chvilku, jak se říká, k ledu. Osud, Wim, Sněžka a možná chvilka nepozornosti v brněnské vinárně tomu chtěli, že jsem v dobré náladě potkala kamaráda, který tuto šílenost už absolvoval. Okamžitě mi doporučil lidi (Libor Mattuš, Verča Jelínková), kteří jiné polonahé lidi vodí do zimy pravidelně. Za dva dny jsem odjížděla s popůjčovaným vybavením do hor zjistit, jestli mi opravdu stačí jen jeden večer a jedno ráno přípravy k tomu, abych polonahá vylezla do 1603,3 m n. m.
Ps: Nesnáším krpály, v botníku mám povětšinou jen městskou obuv a mou vysněnou zemí pro život je Holandsko.

Babička vždycky říkala: “ Vem si bundu, nastydneš.“ Tak si vzal bundu a nastydl.

Už po příjezdu na chatu jsem začala pochybovat, jestli byl zrovna tohle ten nejlepší nápad, kterej mě napad. Ačkoliv se v horské chatě topilo, byla mi pořád zima. Po úvodním cvičení dechových zahřívacích technik, jsem se šla zabalit do dvou dek, abych přečkala noc. Druhý den nás čekalo dýchání ve stylu Wim Hofa a další cvičení. Říkala jsem si, že to na mě asi nezabírá, protože je mi stejně pořád kosa (nebrněnští čtou zima). Libor se mi snažil vysvětlit, že pokud je tělo v teple a pohodlí, nemá motivaci něco dělat. Naopak v zimě to prý bude jiné. „No to jsem zvědavá“, pomyslela jsem si a hlavou mi proletěla spousta myšlenek. Vzpomínka na babičku, která vždycky říkala, ať se obleču, abych nenastydla, na kamaráda, který mě starostlivě ujišťoval, že na téhle cestě si jistě uženu zápal plic a co na to asi tak řeknou moje ledviny. A taky na spoustu dalších lidí, kteří se na mě dívali, jak na duševně chorou a nabízeli mi léky, až z těch svých blbých nápadů onemocním.

Hned po dýchacích technikách následovalo balení batohu. Ono jít skoro nahulatí (nazí pro pražáky) do zimy je jedna věc, ale příprava a zodpovědnost druhá. A to má tahle parta z Hoř pomalu zmáknutý dokonale. V batohu jsem si nesla teplé oblečení, čokoládu, tuk, zázvorový čaj a nesmeky (hroty na boty….to jsem si fakt musela vygooglit a dokoupit), aby byl výstup sice výzva, ale naprosto bezpečný. Byl to pro mě takový baťůžek klidu, se kterým jsem si nesla i pár tipů, jak se dýcháním zahřát. Hodně mi i vyhovovalo, že je tu všechno tak nějak na klid. Není třeba se do něčeho tlačit. Instrukce zněly i tak, že pokud budeme mít někde během cesty pocit, že už je to moc, můžeme se obléct. Nejde o to se zničit. To mě uklidnilo, neb to tak někdy mám. Chci všechno dokázat hned a naráz. Dělat věci postupně se postupně učím. Ale zpátky na svah.

Když se 16 lidí chystá na výstup ve sněhu tak, že se vysvleče, je to pro mysl zábavný paradox. Víc než jako výprava do hor, jsme vypadali jako parta jdoucí na plovárnu.

Ahoj tělo, ty jsi boží

Napadlo mě po pár krocích. Ačkoliv jsem na sobě měla jen kraťásky a tílko, bylo mi celou dobu teplo. Dokonce jsem se potila. A to i v úsecích, kde bylo notně nasněženo. Uvědomila jsem si, jak je to tělo inteligentní. Ve chvíli, kdy se vnější podmínky změnily, začalo okamžitě reagovat jinak. Ačkoliv jsem měla kůži úplně ledovou, vnitřně mi bylo vedro. Dokonce mi přišlo naprosto přirozené jít v minimu oblečení. Přirozenější než si obléct bundu. Což si ovšem nemysleli další oblečení lidé, které jsme potkávali. Ti se nás často soucitně ptali, jestli nám není zima. Nebyla. Vypadalo to, jako by se i tělu tahle situace dost zamlouvala. Nakonec pro mě byla větší výzva vyšplhat poslední strmý úsek, kdy mi boty podkluzovaly a chytala mě křeč do nohy, než to, že je venku chlad. Říkala jsem si, že nakonec nejsme nemocní kvůli zimě, ale kvůli civilizaci. Investujeme tolik energie do toho, abychom se měli dobře, byli v teple, seděli a nic nedělali, že naše těla zpohodlňujeme až do rakve.

Spolu

Po cestě jsem zažívala různé emoce. Byl to výlet do naprosté vděčnosti, radosti i zoufalství. Nevím jak to Verča s Liborem dělají, ale přitahují na víkendy skvělé lidi. Bylo nás 16 a já měla pocit, že se známe roky. Tak intimní a opravdu podporující atmosféru jsem už dlouho nezažila. Jako by tyhle víkendy nebyly jen o chladu a dýchání, ale i o lidskosti a podpoře. O tom, co nás všechny spojuje. Nahoru jsme šli jako parta. Nesměli jsme se rozdělit, čekali na sebe. Ale tak pěkně. Uvědomila jsem si, jak je důležité cítit, že vás někdo podporuje ve vlastní síle. Nedrží vás za ruku a neutírá zadek, ale počká, až to sami zvládnete. Pomoc nabídne jen v opravdu velké krizi. Tu jsem zažila v nejstrmějším stoupání. Výhled pro bohy, ale pocit na pytel. Půjčené boty klouzaly jak splašené, síly mi docházely, křeč v noze a pocit, že mám na nohách závaží. Rázem jsem se ocitla na konci naší „polonahé výpravy“ a muselo se na mě i chvilku čekat. To nesnáším. Hlava mě pěkně vysmažila na tom, že všechny jistojistě  zdržuju apod. Naštěstí vedle mě stála Verča, která mi úplně v klidu nabídla čaj. Na chvilku jsme zastavili, já se zklidnila a mohla pokračovat dál. Na vrchol jsme dorazili společně. A to už byla jen čirá radost a vděčnost. Nejen proto, že jsme se nahoře mohli beztrestně přejíst čokoládou, protože tělo spaluje v extrémních podmínkách mnohem víc, ale hlavně z té nádhery. Bylo slunečné počasí  a vrcholky okolních hor nám připravily taková panorámata, že by si i Homolkovi sedli na zadek. A ten pocit. Najednou jsem byla tak blízko bohu, sobě, všemu.  V duchu jsem děkovala hoře, že nám umožnila v takhle dobrých podmínkách absolvovat výstup. Pak jsme udělali pár fotek a byl čas se obléct.

Tělesná rumbakoule

Tím mimochodem začalo další dobrodružné poznávání vlastního těla. Ve chvíli, kdy jsem se oblekla, roztřásla jsem se jako rumbakoule na nejdivočejším salsa koncertě. Nedalo se to zastavit. Kdo se třásl míň, pomáhal ostatním se obléct. Mimochodem v tomhle stavu nahoře fakt nechcete být sami. Zip si prostě nezapnete. Je to proto, že krev, která byla doteď studená a teplo zajišťovaly vnitřní orgány, se začne pomalu oteplovat, vnitřek ochlazovat a vy se třesete jak osika. Když jsem se do třasu uvolnila, byl i příjemný a mnohem rychleji odezněl. Zpáteční cesta dolů už probíhala jen ve znamení totální krásy, pohody a nezbytných selfíček.

Po Sněžce

Druhý den mě všechno bolelo. Hlavně kolena a pak všechny ty svaly, co si vždycky myslím, že je nemám a oni se  po nějaké nezvyklé aktivitě rádi připomenou. Verča navrhla, že bychom si mohli dát Oshovu dynamickou meditaci, kdy hodinu skáčete, dýcháte, řvete a tak. Říkala jsem si, že to už se určitě rozpadnu, ale šla jsem do toho. Neuvěřitelný, co to tělo všechno zvládne. Po hodině už mě nebolelo nic, dala jsem si ledovou sprchu a bylo mi nádherně. V těle i v duši se rozhostil naprostý klid.

Přišla jsem na to, že většinou během takových akcí si do hloubky moc neuvědomuju, co se děje. Všechno je rychlé a intenzivní. Účinky mi docházejí většinou až postupně, časem. Ačkoliv jsme na chatě strávili jen dva dny, návrat do civilizace trochu bolel. Příroda je jak přirozená nabíječka a nějak všechno, co se řeší ve městě, mi najednou přišlo zbytečný, což mimochodem trochu ohrozilo moji sociální interakci. Na Sněžku jsem jela i proto, abych znovu cítila svoji vnitřní sílu. A to se stalo. Zažívám obrovskou vděčnost, že nám bylo umožněno v takhle přátelských podmínkách absolvovat tak hluboký zážitek. Sněžka zůstává ve mně a se mnou. Dala mi přesně to, co jsem potřebovala. Je to taková síla, že se to ani nedá popsat. Příroda je plnou pozorností v tom co se děje, tady a teď. Je divoká a nespoutaná a přitom, když k ní přistupím s pokorou, respektem a vděčností, je naprosto pečující, podpůrná a vždycky mi umožní udělat krok vpřed, nebo líp řečeno,  blíž k sobě.

Jo a jestli vás to zajímá, neonemocněla jsem a cítím se líp, než předtím. Z čehož vyplývá, že babičky se někdy pletou, i když buchty pečou nejlepší.

Průvodci

Jestli se vám tahle ledová kratochvíle líbí a odpověď na otázku, jestli chcete jet taky, zní: “ Tak určitě,“ tak si rozhodně vyberte dobrý průvodce. Já mám ráda takový, co jsou nohama na zemi a sakra ví, co dělají.  Takže vřele doporučuju víkendy s Hoř pomalu.

Verča Jelínková a Libor Mattuš ví naprosto přesně co dělají a navíc jsou jak chodící encyklopedie. Kdybych tu měla psát o všem, co ví o stravě, pohybu, těle a meditačních technikách, bylo by to spíš na knihu. K tomu dokážou vytvořit takovou atmosféru, kde se i ty nejhlubší zážitky můžou dít v naprostém klidu, pohodě a bezpečí. Libor se otužování a tzv. biohackingu (všechno, co jste chtěli vědět o možnostech svého těla, jak je probudit a udržet, ale báli jste se zeptat), věnuje už roky. Verča má zase velmi silný osobní příběh a její cesta je pro mě doteď totální inspirací a motivací. Víte, já nemám moc ráda, když se z něčeho dělá věda. Ve světě, kde jsme zavalení semináři o osobním rozvoji, se občas stává, že se z jednoduchých postupů dělá show. To tu ale nečekejte. Tady vládne jednoduchost, pokora, moudrost a hlavně všechno, co ti dva dělají, mají vyzkoušené na vlastní kůži. Takže mně i jim můžete věřit, že výšlap opravdu zvládnete za jeden večer a jedno dopoledne přípravy. Navíc to bude jen třešnička na dortu všech zážitků…..a nakonec vám ti lidi v bundách budou připadat fakt divní. 🙂

Pokračuj ve čtení

Mohlo by se ti líbit

Chtěla bych mít život, jako fotku na “instáči”…

….napadlo mě jednou, když jsem projížděla fotky svých přátel a ostatních lidí, co ani nevím, jak se stalo, ale prej je sleduju na Instagramu. Říkala jsem si, to by bylo super. Můj život by byl pořád veselej, plnej rozzářenejch fotek a všechno bych viděla přes jeden sluníčkovej filtr. Taky bych určitě pořád cestovala a dělala fotky od vodopádů, od moře ze skal apod. Na břiše pekáč buchet. Vypadala bych pořád mladě, svěže a rozzářeně. Moje vztahy by byly jak vystřižený z časáku o plánování svateb.

Dokonce jsem si vzpomněla, že mi jednou kamarádka říkala: “Hele, víš kolik lidí by dalo já nevim co za to, aby mohli mít život jako ty?” To mě celkem vyděsilo. Nevím jestli někdo na světě sní o tom, že bude svobodná, bezdětná třicátnice, která neustále řeší, proč tady vlastně je a jakej to má všechno smysl. Jenže moje fotky na fbíčku a instáči jsou jiný. Jasně nebudu se přece fotit, když mám depku nebo když řeším nějakou patálii. To by se na sociálních sítích přece nelíbilo.

Akorát mi došlo, jak jsem si za tu dobu, co na sockách jsem, nevšimla jak velkej vliv mají na myšlení a na představu o životě. Já se dokonce přichytla, že místo toho, aby mě ty všechny online příběhy inspirovaly, tak ve mně působí celkem blbej pocit. Dokonce jsem se přistihla, že se začínám srovnávat s těma sluníčkovejma lidma. Samozřejmě jen do chvíle, kdy je potkám osobně. Neb každej má nějakou botu, co ho tlačí a ta většinou na těch obrázcích nejni vidět.

Taky mít takovej veřejnej život nejni žádnej med. Prezentujete nějakou představu o sobě, lidi podle fotek maj o vás zase úplně jinou představu, vy pak máte pocit, že nějakou představu musíte plnit a nakonec už člověk ani neví kdo je on a kdo je ta fotka na instáči. Tu nakonec hodnotí nejen on, ale i všichni followeři. Protože to je dneska důležitý, si o všem něco myslet a hlavně ten názor veřejně sdílet. Tak já si teda myslim, že je to naprosto skvělá cesta, jak se z toho vyvrátit.

Což se i mně někdy děje. A tak když se vyvrátim, tak se zase rychle navrátím třeba procházkou v lese, koupáním v ledový vodě, přečtením dobrý knížky, psaním nebo setkáním offline. To funguje nejlíp.

A koneckonců, zas to pak na tom instáči můžu nasdílet, no ni?  🙂

 

Pokračuj ve čtení

Mohlo by se ti líbit