Voda

Kdybych se  mohla znovu narodit,
chtěla bych být  vodou…třeba vodou v srdci lesa.

Objímala bych nohy, co chtějí kus cesty přebrodit,
do žil život vlévala bych duši, co občas na duchu klesá.

Posvátnou kapkou na čele dítěte bych značila požehnání,
byla bych domovem, ryb, kamenů, rostlin i  nadějí poutníka,
posvátným rituálem i útočištěm žíznivých laní i dlaní
a poslední slzou, když ručička lidských hodin dotiká…

Byla bych klidná jako beránek v parných letních dnech,
spočívala tiše při motlitbách v kříže stínu,
ale  divoká za deště, bouře, že nezkrotil  by mě žádný břeh,
bez okolků smyla bych každý běd i špínu… vinu….

Tak divoce, svobodně bych se rozběhla a ze skal skočila dolů,
a pak zas poklidně  volala kapky k sobě,
by pokračovaly v cestě jak milenci…..spolu.

Zračily by se ve mně koruny stromů i nebeský akvarel,
tak velké plátno bych nabídla k umění světu, Zemi
a přitom čaroděj ukrýt do drobného symbolu by mě směl,
já Laguz nestálá a přitom duši našeptávající směr,
milovaná všemi.

A možná už nemusím narodit se znovu sem,
třeba jen stačí na chvilku nepustit paprsky pod víčka
….a jen naslouchat…

…vždyť voda byla…. je duše prvotním domovem,
v té kráse vln divokých zdá že život je, jen papírová lodička.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *